Dnes je přesně sto let od příměří, čímž byly ukončeny boje první světové války, a oficiální konec války pak následoval o několik měsíců později. První světové válce se tehdy říkalo „Velká válka,“ měla to být „válka, která ukončí všechny války.“ Ale víme, jak to potom dopadlo. Víme, jak probíhal zbytek 20. století. Bylo to nejkrvavější století v dějinách. Hrůza po hrůze. Války po válkách, včetně nejděsivější války všech dob: druhé světové války, ve které zemřely desítky milionů lidí. Dnes, 11. listopadu, se slaví konec „Velké války,“ aspoň konec boje příměřím, což je samozřejmě dobře, ale neslaví se konec válčení obecně. Ta jedna válka skončila, ale válek není konec. Však konec válčení jednoho dne opravdu přijde! Konec válčení, konec zabíjení, konec nespravedlnosti. Proč to směle říkám? Protože to je následek zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Zmrtvýchvstání znamená konec smrti. Nejen konec umírání, ale konec smrti jako takové. Zmrtvýchvstání znamená vzkříšení. Ti, kdo už jsou mrtví, mrtví už nebudou. Smrt skončí životem. Alespoň pro ty, kteří se podílí na vzkříšení, co nabízí Ježíš. On řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít.“ Pak to dokázal svým vlastním zmrtvýchvstáním.

Ale jako příměří jen předznamenalo konec války, který konečně přišel úplně a oficiálně až o nějaký čas později, Kristovo zmrtvýchvstání předznamenalo budoucí vzkříšení jeho lidí. Jeho zmrtvýchvstáním sice zvítězil nad hříchem a zlem a usedl na trůn v jeho věčném království, ale na úplný příchod toho království a jeho vlády jako v nebi, tak i na zemi, ještě čekáme. Proč?

Na rozdíl od příměří, čím skončily boje ve válce, i když válka oficiálně trvala ještě nějaký čas, Kristovo zmrtvýchvstání skončilo válku mezi zlem a dobrem, ale ještě neskončilo bojování. To se občas ve válce stane. Po faktické porážce, po oficiální mírové smlouvě, někteří na straně poražených pokračuji v boji. Buď ještě o míru neslyšeli a nevědí, že je po válce, anebo nechtějí se vzdát. Ale nezbývá jim naděje. Můžou na chvíli způsobit ještě hodně zla, ale jejich boj je marný.

My žijeme ve světě, kde je oficiálně po válce mez zlem a dobrem, ale zlo, i když poraženo, ještě nějaký čas řádí. Už se to děje skoro dva tisíce let. Nevím, proč Ježíš ještě nepřišel definitivně skončit válčení a zahájit soudný proces proti zlu a hříchu, co vždy následuje po konci války. Ale jednu věc vím: my jsme všichni na straně poražených, na straně zlého, kvůli naším hříchům, a Ježíš dává lidem ještě čas a příležitost vzdát se a přejít na jeho stranu, přijmout jeho dobrou vládu, a žít. Dokonce padlí v té duchovní válce, kdo ho mají za Krále (tedy zesnulí věřící), se ožijí v jeho věčně poválečném království. Všichni máme volbu, jestli chceme žít v dobrém věčném království s Ježíšem jako Králem a bez další hrozby zla, anebo jestli se chceme nadále hlásit ke straně zla, což pak samozřejmě znamená podíl na trestu poražených, protože zlo musí zahynout z Božího dobrého království.

Ale Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život.

Když si v 11. listopadu připomínáme válečné veterány, o co více si můžeme tuto neděli připomínat našeho Spasitele Ježíše Krista, který byl také obětí velkého boje. Obětoval se sám sebe za nás, aby nás zachránil od hříchu a smrti. V Listu Židům stojí: „(Kristus) se ukázal teď na konci věků, aby svou obětí jednou provždy smazal hřích. Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud. Právě tak se Kristus jednou obětoval, aby sňal hříchy mnohých, a podruhé se ukáže ne už kvůli hříchu, ale pro spásu těch, kdo na něj čekají.“ (Židům 9,26-28)

My na něj čekáme. Dnes slavíme vítězství ve válce proti hříchu a zlu, a čekáme na den, kdy se Ježíš vrátí, boj skončí a život vzkříšení začne.